Martin se kvůli kruté nemoci ALS rozhodl umřít ve Švýcarsku a bojí se, aby to stihl.

Napsal MIrek Čepický

Když jsem k nim přišel na návštěvu, udělala mi Markéta kafe, Martin se usmíval, jejich tříletá dcerka Matylda si hrála a čtyřletý Max byl s rodinnými kamarády na výletě pod stanem. Zdánlivý klid ztěžkl pod tématem nejsložitějšího životního rozhodnutí a zcela konkrétního a velmi blízkého konce Martinova života. Bavili jsme se také o plánech na letní rodinnou dovolenou, na kterou už ale Martin nechce a velmi pravděpodobně ani nepojede. Během rozhovoru dal několikrát jasně najevo, že si už nepřeje vůbec nic, jen ukončit trápení a zemřít. „Nechci být ležící pacient a jen mrkat očima,“ vyťukává sedmatřicetiletý táta od rodiny velmi pracně na mobilním telefonu. To samé mi říkal už minulý rok, kdy měl ještě mnohem víc energie.  Teď za sebou s Markétou mají dlouhé zařizování dokumentů nutných pro podstoupení eutanazie ve Švýcarsku. 

Martin: Je to na hovno

Po pěti měsících mezinárodní byrokracie jim zbývá poslední úkon nutný pro vyřízení úmrtního listu v zahraničí. Datum cesty do Švýcarska ještě neznají. Martin ale ví, že je hodně důležité spěchat. „Pilulku si totiž musím vzít sám, to je podmínka, jinak eutanazii není možné provést. Mně přitom rychle ubývají síly. Musím spěchat, abych to stihl,“ píše pomalu na mobilní telefon. Před sebou má na stole větší tablet, na něm ale dělá ještě více překlepů než na mobilu, na kterém se mu levou rukou píše nejlépe, přestože je pravák. Pravou má už ale úplně zesláblou. Několikrát za celou návštěvu na displeji pracně vyťukává, že je to celé na hovno. Tohle slovo bych sem nepsal, kdyby mi nepřišlo, že nejlidštěji a taky nejvýstižněji vyjadřuje, jak se Martin cítí. Ve vztahu k sobě, Markétě, dětem a celé situaci, do které se kvůli dostal kvůli jedné z nejzákeřnějších známých nemocí. 

Tlumené emoce

Martin na mě během setkání působí, že v sobě má pořád hodně energie, a dokonce se během návštěvy několikrát hlasitě zasměje. Jde často o hodně černý humor, který jim oběma s Markétou pomáhá čelit tomu nejtěžšímu. „Když tu někdo je, je to dobré, ale když tu nikdo není, je to někdy strašné,“ popisuje mladá maminka, která si Martina vzala před necelým rokem, když už oba s jistotou věděli jeho diagnózu. Znali se ale dlouho předtím. Několik let spolu žijí a vychovávají obě děti. 

„Ony svého tátu poslední dobou ale skoro nevnímají. Není to tak, že by nad tou situací brečely, nerozumějí tomu. Občas něco málo pomůžou, třeba Martinovi podají kapesník. Vnímají ale, že s nimi nemůže nic dělat, proto ho v každodenním režimu skoro až ignorují,“ popisuje běžný ruch v rodině Markéta, která se kompletně stará o všechny tři a k tomu chodí do práce. Ve všední dny proto Martinovi pomáhají asistenti. Potřebuje u sebe stále někoho, kdo se o něj kompletně postará. Čištění zubů, záchod, ale i jídlo jsou činnosti, se kterými mu musí pomáhat buď Markéta nebo asistenti.