S hovnem se k doktorovi nechodí… … říkával můj děda.

 Ani jsem neměla proč, ať už z přesvědčení nebo z objektivních důvodů. Vždy jsem se cítila dobře a po mých předcích mám tuhý kořínek. Život byl fajn, až na ten jeden velký kotrmelec, spojený s rozvodem. Po chvíli tápání jsem si přestala připouštět tragické scénáře a rozhodla se, že to zvládnu. Začala jsem být znovu vnitřně silná, abych byla mé malé dceři v našem novém životě oporou. Ve 40 letech jsem se opět cítila skvěle! Jízda na koloběžce s nevinného kopečku skončila nehezkým pádem. Pocity slabosti v ruce a bolest v rameni, které jsem přičítala této neopatrné jízdě, mne dostaly do mašinérie lékařských vyšetření.

 Výsledky všemožných testů byly i po roce stále negativní a tehdy se objevilo podezření na ALS. Má motorika se plíživě horšila. Po dvou a půl letech od mého úrazu zazněl definitní ortel. Tušila jsem to. Věřte však, že na takovou zprávu se nelze jakkoli připravit. Rychle jsem si uvědomila, že jsem v pěkném průšvihu, ze kterého se asi jen tak nedostanu. Bezprostředně nastoupil strach, že umřu. Že brzy umřu. Život se v tu chvíli zastavil. Tato nemoc je záludná. I přes výzkumy jí věnované, se stále neví, co je jejím spouštěčem. Léčba neexistuje. Stejně tak průběh nemoci je u jednotlivých pacientů individuální.

U mne to vypadá, že progrese je pomalá, přesto nesamostatnost v běžných denních úkonech, ke kterým potřebujete ruce, postupně vzrůstá. Při chůzi již občas klopýtnu. Ostatní zatím jen tuším. Bráním se jakýmkoli vykonstruovaným scénářům o budoucnosti. Protože, víte, on ten náš mozek dokáže vyplodit hrůzné hovadiny.

Je přece tolik věcí, které potřebuji ještě zvládnout. Dokud to půjde, budu chodit do práce. Velmi mne baví a mám z ní radost. Budu k dispozici. Mé milované, již dvanáctileté, puberťácké dceři. Ale rozhodně ji nebudu vychovávat. Jelikož s Anežkou jsme parťačky a táhneme za jeden provaz. Naše vzájemná důvěra je základem dobré komunikace a pochopení. Zvládneme to, ať bude, jak bude. A třeba ji stihnu ještě provdat za bohatého ženicha … nikdo nikdy neví. Půjde-li to, budu cestovat. Nejraději bych stopla bílou plachetnici a pod vedením nebojácného kapitána objela celý svět. Nebo třeba navštívila místa, která miluji, jako je Kirinda na Srí Lance. Přijala výzvu sjet Marmoladu na lyžích, v tandemu se proletěla nad Fatrou. Objevila bych nová místa, která si teprve zamiluji, jako je Goa v Indii nebo nekonečná pole tulipánů v okolí Keukenhofu.

 Nebo se cestou po Sibiři zastavím u moudrých šamanů. Možná poradí. Každopádně se začnu o víkendovém ránu bez výčitek povalovat v posteli, vyhlížejíc z okna veverky, strakapoudy a žluny. Nechám se inspirovat zvířaty i rostlinami, kteří tady prostě jsou a nepřemýšlejí nad nesmrtelností brouka. A pak, navzdory celé této mizérii, si sama sobě slibuji, že budu tím nejveselejším člověkem pod Sluncem. Daniela