Příběh Miroslava Jůvy o tom s čím pacienti s ALS bojují nejvíce

První příznaky a vývoj nemilosrdné nemoci ALS (amyotrofické laterální sklerózy) se u mnoha lidí liší. Čemu ale pacienti po diagnóze čelí pak, je společné téměř všem. Složitou byrokracii, zdlouhavé čekání a mnohdy i nekompetentnost a neznalost úřadníků ve svých příbězích zmiňují často. Stejně jako mluví o mnoha lidech, kteří jim pomáhají a složitou životní situaci usnadňují. Kdyby ale bylo méně zbytečných překážek, žilo by se pacientům a jejich blízkým o trochu lépe. Nemuseli by si třeba několik měsíců složitě vyběhávat průkaz pro osoby zdravotně postižené a kartu pro parkování na místech pro invalidy. Miroslavovi Jůvovi nejdřív úředníci oznámili, že si počká až půl roku. Nakonec se mu průkaz s vypětím sil podařilo získat za dva měsíce, ale i to je velmi dlouhá doba, protože s rychle ubývajícími silami musí hospodařit velmi opatrně. 

„Průkaz mi zásadně ulehčuje život. Usnadňuje parkování, cestování, návštěvy lékaře a řadu dalších situací. Můj případ bohužel ukazuje, že získat tyto důležité průkazy rozhodně není samozřejmost. Diagnóza ALS je tak závažná, že pokud se ji pacient dozví, je to jako když obdrží informaci, že do několika let umře. I takto vážně nemocní pacienti přitom bohužel někdy potřebují hodně času a energie, aby důležitou kartičku získali. Chtěl bych tímto článkem a svými zkušenostmi pomoci všem vážně nemocným, kteří o průkaz a kartu na parkování na vyhrazených místech pro invalidy žádají,“ říká dvaašedesátiletý Miroslav Jůva. ALS má od lékařů potvrzenou po vyloučení řady jiných chorob zhruba rok, ale její příznaky vnímá už čtyřikrát delší dobu.

V zimě na přelomu let 2018 a 2019 ještě aktivně lyžoval. O průkazy, které jsou například kvůli parkování důležité i pro jeho pečující rodinu, usiloval od září 2019.  S postupným ochabováním svalů v těle se zhoršují i jeho fyzické možnosti. Letos v lednu ušel s chodítkem 200 metrů, nyní se stejnou pomůckou zvládne zdolat desetinovou vzdálenost. Snaží se žít co nejvíce aktivně. I v invalidním důchodu ještě v květnu organizoval a koordinoval spolupráci mezinárodních auditorů ve firmě, kde dříve působil. Kvůli nemoci už ale není schopen fungovat bez pomoci blízkých.

Pro všechny, kteří se ocitnou v podobně těžké situaci jako Miroslav Jůva a jeho nejbližší, může být užitečná rekapitulace jeho anabáze s průkazem. Paní doktorka mu 16. září 2019 poradila, aby si zažádal o průkaz na stání na místech pro invalidy. Na internetu si proto našel nejbližší Odbor sociální péče, kde mu paní, která má tuto agendu na starost, nejdřív ochotně vysvětlila celý postup. Ten se dá shrnout takto:

- nejprve se nahlásíte se na Úřadu práce a vyplníte příslušný formulář

- z Úřadu práce pošlou žádost na Odbor sociální péče (sociálku)

- sociálka si vyžádá zdravotní dokumentaci pro revizního lékaře od vašeho lékaře

- poté, co se revizní lékař vyjádří, pošle se rozhodnutí ze sociálky na Úřad práce

- na Úřad práce přinesete dvě průkazové fotografie a dostanete průkazku invalidy

- nakonec vám na Úřadu práce vydají průkazku na auto.

„Moc jsem tehdy nechápal, proč Úřad práce, když ještě chodím do práce, vystavuje průkazku na auto. Paní z úřadu mi oznámila, že když to nikdo nebude zdržovat, tak vše bude za 4 až 6 měsíců. Tomu jsem se zdráhal uvěřit, nemohl jsem pochopit, proč to trvá tak dlouho,“ popisuje prvotní šok Miroslav Jůva. Díky známosti na Úřadu práce se mu podařilo už 18. září zorganizovat schůzku, na které správně vyplnil všechny potřebné formuláře. Za týden mu zavolali a navrhli kvůli urychlení přerušit započaté řízení. Vzdal se práva na odvolání, díky čemuž mohli poslat žádost na sociálku hned. Pan Jůva se snažil vše ještě více urychlit a požádal proto svou doktorku, ať se na žádost ze sociálky připraví a má všechny podklady k nemoci pohromadě předem.

Měsíc u ledu

Jenže pak narazil na neochotu a rozvleklé jednání na Odboru sociální péče. Když tam 1. října volal a ověřoval, zda žádost z Úřadu práce dostali, potvrdili mu, že ano. Zažádali i o dokumentaci od paní doktorky. Jenže na dotaz, kdy si pan Jůva může znovu zavolat a zjistit, jak se vše posouvá, mu řekli, že to má smysl nejdříve za měsíc.

Tak dlouho se mu čekat nechtělo, na Odbor sociální péče proto znovu volal 11. října. Bez většího zájmu mu oznámili, že revizní lékař zatím nemá všechny podklady od paní doktorky, ale zároveň ji už nekontaktovali, aby ji o doplnění požádali. Pan Jůva tedy zavolal své doktorce, které plně důvěřuje, a ta ho ujistila, že reviznímu lékaři vše poslala již před 14 dny. A rovnou slíbila, že to pro jistotu udělá ještě jednou.

Poté i na Odboru sociální péče (sociálce) potvrdili, že podklady pro revizního lékaře mají a úřednice panu Jůvovi slíbila, že vše vyřídí co nejrychleji. Po třech týdnech a dvou urgencích na stejném odboru se dozvěděl, že vyjádření ze sociálky je konečně na cestě na Úřad práce.

Tam Miroslav Jůva za dva dny volal a dozvěděl se, že nic nepřišlo. Na sociálce mu na další dotaz odpověděli, že chyba se musela stát na poště. Nakonec se rozhodnutí revizního lékaře našlo na sociálce, odkud ho následně konečně správně poslali na Úřad práce.

„S fotkami na průkazky jsem zašel na Úřad práce podepsat, že souhlasím s rozhodnutím ze sociálky. Tím mohl Úřad práce znovu zahájit řízení. Písemně jsem se vzdal práva na odvolání, proti rozhodnutí ze sociálky, díky čemuž se proces o 14 dní zkrátil,“ vysvětluje Miroslav Jůva, jak se snažili vše urychlit.

Po více než dvou měsících, 21. listopadu 2019, si tak mohl konečně pro průkaz ZTP a kartu na parkování dojít. Oba dokumenty si musel vyzvednout osobně.

„Průkazka na auto usnadňuje život nejen mně, ale i mým blízkým, kteří se o mě starají. Osobně zůstávám dále aktivní, mohu pracovat a komunikovat. Spousta jiných takové štěstí nemá. Když jsem o mých zkušenostech vyprávěl kolegyni z práce, řekla mi, že na stejnou kartu pro svou maminku čeká již šest měsíců a pořád nic,“ uzavírá Miroslav Jůva.

Možná cesta ke zlepšení                                                               

A stále se nepřestává divit, proč je celý proces tak komplikovaný a pomalý. Měl sice sám štěstí, že k němu byla většina úředníků vstřícná, i tak ho ale často zarážely odpovědi typu: „nejde to; my to takhle musíme dělat; chyba není u nás, ale v systému.“ Jenže systém tvoří lidé. A proto je potřeba se stále dokola ptát, jestli se nedá celý postup zjednodušit. Cestou, jak se k tomu dopracovat, mohou být i odpovědi na tyto otázky:

- Proč se mezi jednotlivými úřady stále využívá pošta místo elektronické komunikace?

- Proč se pro urychlení musí přerušovat a znovu zahajovat řízení?

- Jak ulehčit handicapovanému člověku kontakt s úřady bez toho, aniž by ho nutili několikrát úřad navštívit a složitý proces hlídat?

- Proč musí tolik lidí zkoumat nemoc, například ALS, která je jasná jen specialistovi v Praze na specializovaném pracovišti v Motolské nemocnici?

- Proč se celý systém nehlídá sám, aby žadatel nemusel kontrolovat jednotlivé kroky a upomínat úřady?

Kdokoli může a pomůže celý proces zjednodušit, udělá tím velkou službu všem lidem ve vážné situaci, kteří budou o průkaz žádat. A zároveň sníží riziko, že někdo, například na sociálce, dobu čekání svou nekompetentností neúměrně protáhne.

OSOBNOSTI